Chomutovská střelba - méně emocí, více argumentace

27.5.2017 došlo kolem třetí hodiny ráno v Jirkovské ulici k jednomu velkému lidskému neštěstí. Petr B. (dále jen střelec) 20x vystřelil na řidiče dodávky Radka Š. (dále jen řidič), přičemž jej 8x zasáhl.

Řidič na následky zranění na místě podlehl. Případ vyvolal spoustu emotivních, až extrémních reakcí jak ze strany některých zastánců ozbrojené společnost, tak naopak ze strany některých zastánců odzbrojení civilních držitelů zbraní.

Pojďme se tedy na věc podívat více věcně a odborně než emotivně a aktivisticky.

Nejprve pár citací z trestního zákoníku 40/2009 Sb.:

§ 28 - Krajní nouze

(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem.

(2) Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.

§ 29 - Nutná obrana

(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

§ 145 - Těžké ublížení na zdraví

(1) Kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.

(3) Odnětím svobody na osm až šestnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.

§ 141 - Zabití

Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, bude potrestán trestem odnětí svobody na tři léta až deset let.

§ 140 - Vražda

(1) Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.

(2) Kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až dvacet let.

(3) Odnětím svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání,

§ 76 – Zadržení podezřelé osoby

Osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.

Putativní nutná obrana

Putativní nutná obrana souvisí s otázkou reálnosti útoku. K aktivování práva nutné obrany se vyžaduje naplnění jak subjektivní, tak i objektivních podmínek. Pokud útok existuje pouze ve fantazii obránce, dá se sice hovořit o splnění subjektivní podmínky (představa bránící se osoby o útoku a vůle proti němu jednat), ovšem objektivní podmínka nutné obrany – přítomný útok na zájmy chráněné trestním zákonem – splněna není. I tak právo k takové situaci přihlíží, neboť v pachatelově činu chybí negativní nebo bezohledný postoj k hodnotám chráněným trestním zákonem – z nějakého důvodu se domnívá, že pouze reaguje na útok. Vychází se ze zásad o skutkovém omylu. Pachatel není odpovědný za úmyslný trestný čin, jehož se v domnělé obraně dopustí. Omluvena nicméně není jakákoliv mylná domněnka. Kde pachatel podle svých osobních poměrů a okolností vědět měl a mohl, že nejde o útok skutečný, přichází v úvahu odpovědnost za nedbalostní trestný čin (zpráva trestního kolegia NS ČSR, sp. zn. Tpj 59/83).

Reálný popis situace (tak, jak bylo uvedeno v obžalobě, ve svědeckých výpovědí u soudu a jak bylo vidět na videozáznamech z kamer umístěných na vchodech paneláků v okolí).

                Řidič se vrátil ze zábavy (diskotéky) a pohádal se se strýcem. Došlo mezi nimi ke konfliktu. Řidič sedl do dodávky, v čemž se mu strýc a další příbuzní snažili zabránit. Řidič se přesto snažil odjet, takže najížděl na ostatní a naboural při tom několik dalších automobilů. Toto viděla z paneláku matka střelce, která střelce vzbudila s tím, že někdo najíždí do lidí. Střelec tedy vzal svou legálně drženou zbraň, náboje, zbraň nabil a vyběhl ven. Viděl zleva přijíždět dodávku odpovídající popisu, navíc poškozenou od bourání do aut. Dodávka jela konstantní rychlostí cca. 7-8km/h. Přeběhl prostor před vchodem, přeběhl komunikaci ještě před dodávku a doběhl až na trávu za komunikací, otočil se směrem k dodávce a začal střílet směrem na řidiče. Vzdálenost střelby byla několik metrů. Střílel 4.5 sekundy, vystřílel 20 ran (střeleckou hantýrkou doslova kropil) z nichž 8 zasáhlo řidiče.

Pojďme si nyní rozebrat jednotlivé verze:

• NUTNÁ OBRANA

Jak z citace zákona vyplývá, aby nutná obrana byla skutečnou nutnou obranou, je zapotřebí, aby byly splněny všechny základní podmínky najednou:

• Jde o jednání, které odvrací útok na zájem chráněný zákonem (v tomto případě zdraví a život)
• Útok, který přímo hrozí nebo trvá
• Obrana nesmí být zcela nepřiměřená způsobu útoku

U soudu bylo jednoznačně prokázáno, že řidič již několik desítek sekund na nikoho nenajížděl a nikoho již neohrožoval, pouze jel rovně ven ze sídliště – směrem, kde nikdo nebyl ani v dohledu, natož aby mu stál v cestě. Tudíž nutná obrana to již není. Kdyby střelec střílel ve chvíli, kdy řidič najížděl na lidi, pak by šlo o regulérní vysvětlení situace a řidič by nebyl s velkou pravděpodobností odsouzen za žádný trestný čin.

• KRAJNÍ NOUZE

Zde je to velmi podobné, jako u nutné obrany, jen nejde o jednání, které odvrací útok (což je úmyslné jednání člověka), ale o jednání, kterým se odvrací nebezpečí (tedy jde o neúmyslné či nedbalostní jednání, či o něco, co nemusí provádět člověk, ale např. rozzuřený pes). A opět musí být splněna podmínka „přímo hrozícího“ nebezpečí.

Takže stejně jako u nutné obrany, naráží tato verze na to, že žádné přímo hrozící nebezpečí neexistovalo. Ano, existovalo nebezpečí, že se otočí, nebo že pojede dál a někde jinde bude na někoho najíždět. Ale to nebylo přímo hrozící nebezpečí.

• TĚŽKÉ UBLÍŽENÍ NA ZDRAVÍ S NÁSLEDKEM SMRTI

Tady už to na první pohled začíná dávat trochu smysl. Střelec úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví a způsobil tím smrt řidiče. Jenže tato verze platí v případě, že by střelec nevěděl a nechtěl způsobit smrt řidiče. Jenže střelec postavil svoji obhajobu na tom, že střílel přímo na řidiče a že věděl, že mu tím nejspíš způsobí smrt (protože se snažil obhájit nutnou obranu). Ono při 20 ranách z pistole ani nelze obhájit, že by nevěděl, že mu tím způsobí smrt. Proto se tohoto případu ublížení na zdraví netýká.

• PUTATIVNÍ (domnělá) NUTNÁ OBRANA

Toto je právní institut, kdy nejvyšší soud svým rozhodnutím určil, že zákonnost obrany je nutné posuzovat z pohledu toho, kdo se bránil. A pokud tato osoba má ze svého pohledu objasnitelný důvod, že se (nebo někoho) brání proti útoku, tak to má být posuzováno jako nutná obrana. Ač se třeba ukáže, že ten důvod byl čistě subjektivní a ne objektivní.

Vzpomeňme si třeba na airsoftový útok na prezidenta Klause – kdyby tehdy někdo extra rychlý stihl reagovat například tím, že střelci zlomí ruku, nebo i vaz dříve, než střelec vystřelil, jednalo by se o putativní nutnou obranu, protože objektivně sice hrozilo maximálně lehké zranění, ne těžké, nebo smrt, ale z pohledu obránce se to subjektivně odůvodnitelně mohlo jevit jako útok na život prezidenta – neslo to zcela jasné faktické znaky útoku na život/zdraví).

Nebo smyšlená možnost putativní nutné obrany. Když se ozbrojený člověk prochází po Václaváku a najednou tam vlítne Avie, sráží lidi nebo už k tomu chybí fakt málo a za volantem sedí řidič s podivným výrazem. V tu chvíli je obhajitelné se snažit Avii zastavit klidně i střelbou na řidiče. Jenže co když se následně zjistí, že řidič měl pouze epileptický záchvat, nejednalo se tedy o útok, ale o nehodu? Myslím, že střelec by se úspěšně obhájil právě s odkazem na putativní nutnou obranu, protože z jeho pohledu měl naprosto oprávněný důvod se domnívat, že to, co tam probíhalo, byl útok, který bezprostředně hrozil/trval.

Problém chomutovského střelce ovšem je, že nedokázal před soudem vysvětlit, jaký útok v danou chvíli přímo hrozil, nebo trval. Přičemž samotný pocit, že ještě nějaký útok trvá, není sám o sobě důvodem k uznání putativní nutné obrany. Musí tam být nějaký ten fakt, na jehož základě obránce reálně vyhodnotil situaci jako trvající/hrozící útok. Pouhý špatný úsudek nebo neznalost tedy není zdůvodněním putativní nutné obrany.

Nicméně nechme si putativní obranu maličko pootevřenou…

• ZABITÍ

Z toho, jak se celá situace seběhla je evidentní, že střelec jednal v úleku, zmatku. Měl informaci, že někdo najíždí do lidí. Bylo to v době, kdy v EU proběhlo několik podobných případů (i když samozřejmě pravděpodobnost, že si terorista nevybere náměstí plné lidí v nějakém velkoměstě, ale chomutovské sídliště ve 3 ráno je velmi malá), střelec byl shledán člověkem s vysokým ochranitelským pudem, snažil se tedy bránit okolí, ač zcela zjevně již ve špatnou chvíli, tudíž jeho jednání mělo omluvitelnou pohnutku, navíc na základě předchozího zavrženíhodného jednání řidiče. Navíc už sám o sobě paragraf o zabití mluví o úmyslně způsobené smrti.

Tady se vrátím k putativní nutné obraně, jejíž podstata podle mě nebyla zcela naplněna, ale v částečně ano a když čtu definici: „v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“, tak mi to téměř dokonale sedí na to, co se stalo. Navíc i soud nijak nezpochybňoval, že obžalovaný jednal v upřímné snaze odvrátit útok a chránit lidi.

Nicméně i zde je otázka bezprostřednosti takového jednání. Protože pokud někoho uvidím najíždět do lidí, druhý den ho potkám na ulici a rovnou ho zastřelím, tak to také nebude zabití, ale vražda.

• VRAŽDA

Obávám se, že způsobem obhajoby si řidič sám nakonec způsobil to, že byl krajským soudem odsouzen za vraždu a ne za zabití. Celou dobu (od prvního do posledního výslechu) v podstatě sveřepě trval na tom, že střílel oprávněně, že situaci vyhodnotil – tedy v podstatě že jednal s chladnou hlavou a záměrně. A tím si sám zavřel cestu k rozsudku za zabití. Svojí argumentací si naprosto zazdil možnost „silného rozrušení ze strachu“, apod…

Považuji tedy za regulérní vést diskuzi, zda-li šlo o zabití, nebo vraždu. Nutnou obranu, krajní nouzi, putativní nutnou obranu či ublížení na zdraví s následkem smrti jsem snad dostatečně vysvětlil.

A kdy by to mohla být nutná obrana? Umím si představit 2 konkrétní příklady, kdy by střelec jednal skutečně v nutné obraně:

1. Vyběhl by v době a namístě, kde řidič právě najíždí, nebo se prokazatelně chystá najíždět do lidí
2. Pokusil by se řidiče dodávky zadržet (viz §76) bezprostředně po trestném činu a řidič dodávky by přímo střelce začal bezprostředně ohrožovat na životě nebo zdraví (například by zjevně začal na střelce najíždět). Ale i v tomto případě opatrně… Sám řidič mohl jednat v nutné obraně či krajní nouzi, mohl mu od jeho příbuzných hrozit útok na svůj život či zdraví a nutná obrana proti nutné obraně již možná není (nicméně se zde vracíme k putativní nutné obraně).

A zatímco varianta 1 by byla přípustná na místě a v čase, kdy a kde k najíždění na příbuzné řidiče došlo, varianta 2 by naopak byla přípustná právě na místě a ve chvíli, kdy střelec střílel.

Doufám, že jsem touto „domácí právničinou“ odargumentoval všechny extrémní postoje ve smyslu: „je to jednoznačný zlý vrah a kovboj“ i „je to jednoznačný hrdina“. Ani jedno z toho není pravda. Je to jen člověk, který ve snaze pomáhat zvolil špatné řešení ve špatnou chvíli. A zároveň se domnívám, že i následně zvolil špatný způsob obhajoby a sám sebe usvědčil více z vraždy než ze zabití.

Čemu se ale musím ještě věnovat je to, jaký mediální obraz vytváří křiklouni z řad střelců na sociálních sítích, diskuzních fórech a pod články různých zpravodajských serverů.

Chomutovská střelba proběhla v podstatě přesně měsíc před tím, než se v poslanecké sněmovně hlasovalo o přijetí novely ústavního zákona 110/1998, která by garantovala civilnímu obyvatelstvu právo na pořízení si zbraně za účelem obrany České republiky. Už dlouho před tím skupina lidí obíhala politiky a vysvětlovala jim, že střelci nejsou magoři, že smyslem novely není dávat občanům více dalších možností, jaké zbraně si pořídit, nebo co s nimi dělat. Že jde jen o ústavní zakotvení současného stavu a že je nesmysl, aby někdo bral zákon do vlastních rukou právě na základě této novely ústavního zákona. A ejhle, přišla střelba v Chomutově. A měli jsme to denně na talíři… „Vy tu po nás chcete změnit ústavní zákon, něco nám slibujete a koukejte – stal se pravý opak.“ Dalo tehdy hodně práce vysvětlit, že šlo o exces, že se případ teprve šetří a že není dobré bez znalosti všech podrobností dělat předčasné závěry.

A rok se sešel s rokem, podrobností máme dost, střelec regulérně vzal právo do svých rukou a špatně vyhodnotil situaci. OK, teď se to ví, teď se s tím dá operovat. A ano, skutečně došlo k tomu, čeho se spousta politiků bála. Na druhou stranu je to natolik medializovaný případ a natolik exces, že až zase za 10 let dojde k podobné situaci, bude už potencionální střelec lépe vědět, kdy ještě jedná v rámci nutné obrany a kdy už nikoliv.

Jenže celý ten předchozí odstavec je totálně zabíjen lidmi z řad držitelů zbrojních průkazů, kteří stále glorifikují střelce jako hrdinu a v podstatě tím říkají: „až se příště stane stejná situace, zase někdo z nás zareaguje chybně a zase někdo z nás neprávem zastřelí člověka.“

Měli jsme tu spoustu jiných zajímavých soudních sporů. VH, který střílel v Krupce, JJ, který střílel v Trutnově, PP, který se dýkou bránil v Olomouci. To jsou případy, které stojí za mediální masáž a nespokojené články (i když v případě PP nakonec několikátý odvolací soud došel ke správnému rozhodnutí). Tam všude šlo o jednání ve chvíli, kdy útoky na VH, JJ a PP nejen hrozily, ale skutečně trvaly a šlo při nich o kejhák. Po těchto případech se, páni křiklouni, ptejte a křičte: „jak je to možné?“.

V případě chomutovského střelce je potřeba si přiznat, že zvolil špatné řešení. Možná kdyby on sám si to přiznal hned na začátku, mohl odejít od soudu s 3 lety za zabití. Jenže jeho ego (stejně jako ega zmíněných křiklounů) je vyšší, než sebereflexe a analytický pohled a tak si svými výpověďmi sám naběhl a dostal takovou pálku, jakou dostal.

Lidsky je mi ho líto. Snažil se pomoct a takhle to dopadlo.

Tak jak ve filmech fandíme „hodným mstitelům“ (např. Charles Bronson, nebo nově Bruce Willis v Přání smrti), tak tady platí citát z filmu Kvaska: „Tohle není žádný posraný umění, to je holt posranej život“. Tohle je fakt holt jenom posranej život. V svobodném demokratickém právním systému žádný „hodný mstitel“ neexistuje.